Dívky z trajektu

Ukážky z knihy

„Co myslíte, že se stalo?“ zeptala se Nora.
Karl Stark si dal načas, než odpověděl. Nalil si kávu, dal si do ní vrchovatou lžičku cukru a zamíchal.
„Upřímně řečeno nevím. Přemýšlel jsem nad tím roky. Byl to jeden z mých prvních případů, když jsem v Esbjergu nastoupil. Už ani nevím, kolikrát jsem se k případu vrátil a ptal se sám sebe, co jsme mohli udělat jinak, co jsme zapomněli prověřit. Nedává smysl, aby dva lidé beze stopy zmizeli. Domluvily se ty holky na sebevraždě a samy skočily přes palubu? Tomu nevěřím,“ řekl a ztišil hlas.
„V médiích to nikdy nebylo zmíněno, ale Lisbeth měla v batohu, který tam nechala, krátký článek. Byl z časopisu pro mládež a psalo se v něm, jak v Londýně udělat kariéru modelky. Proč by skákala přes palubu, když snila o budoucnosti v tomhle duchu?“
Karl si prsty prohrábl vlasy a sám nad sebou zavrtěl hlavou.
„Jsem starý hlupák. Když jsem se přestěhoval do Kodaně, vzal jsem si s sebou kopii složky případu. V prvních letech jsem ji vytahoval, když jsem měl chvíli času. Seděl jsem a soustředěně hledal souvislosti, které neexistují. Je to, jako když člověku vyvrtají zub. Jazyk do té díry pořád zajíždí.
Ale teď... Když z televizního pořadu nic nevzešlo, myslím, že jsem to prostě vzdal. Vlastně ani nikdy neexistovala žádná truchlící rodina, která by volala a ptala se, jak pokračuje vyšetřování. Bylo to už před tolika roky a pořád se objevují další případy.“