Zvíře, nadzvíře

Obsah knihy: Zvíře, nadzvíře

Dějiny dvacátého století vyprávěné prostřednictvím neuvěřitelného příběhu koně – lipicána.
„Když se dotkneš lipicána,“ řekli Franku Westermanovi, když byl ještě chlapec, „dotýkáš se dějin.“
V knize Zvíře, nadzvíře autor zkoumá historii těchto jedinečných tvorů, mimořádného stáda čistokrevných koní, kteří byli zpočátku vyšlechtěni jako osobní koně rakouského císaře. Podle rodokmenů z plemenných knih autor rekonstruuje příběh čtyř generací císařských koní, kteří přežili pád habsburské říše, dvě světové války i šílené rasové experimenty, které na nich prováděli Hitler, Stalin a Ceauşescu.
Avšak to, co začíná jako pohádka, postupně se stává kronikou hledání rasové čistoty. Westerman provází čtenáře po celé Evropě, od císařských stájí a hřebčínů až po kontroverzní genetické laboratoře současnosti, a klade naléhavou otázku: Jsou-li chovatelé zvířat tak úspěšní genetičtí inženýři, proč pokusy o dokonalou lidskou rasu vždycky končí tragédií?
Kniha Zvíře, nadzvíře, která jedinečně a strhujícím způsobem propojuje historické vyprávění a cestopis, je moderní bajkou, v níž čistokrevný kůň nakonec odhalí vady a nedokonalosti člověka.

Frank Westerman (nar. 1964) studoval tropickou agronomii na zemědělské univerzitě ve Wageningenu. Od roku 1992 působil jako korespondent deníku de Volkskrant v Bělehradě. Své zkušenosti zpracoval v knižní prvotině Most přes Taru (1994). V roce 1995 se mu podařilo proniknout do enklávy Srebrenica, o čemž napsal knihu Nejčernější scénář (1995). Westerman rovněž strávil několik let jako novinář v Moskvě a výsledkem tohoto pobytu je kniha Inženýři duší (2002), v níž analyzuje stalinismus. Zatím největší úspěch zaznamenal knihou El Negro (2004; česky Pistorius & Olšanská, 2007), v níž se zamýšlí nad kořeny rasismu a evropského pocitu nadřazenosti, jak se projevuje při poskytování tzv. rozvojové pomoci. Za tuto knihu obdržel významnou cenu Zlatá sova, vlámskou literární cenu knihkupců. V knize Ararat (2007), která byla přeložena do patnácti jazyků a v roce 2010 přinesla autorovi nominaci na cenu Ryszarda Kapuścińského, řeší svůj vztah k víře a cestu od přísně protestantské výchovy v rodině k hledání vlastního postoje.