Přechod

Rozsáhlý, napínavý postkatastrofický příběh z nedaleké budoucnosti dosahující úrovně Kingova Svědectví či Cesty Cormacka McCarthyho. Výpravný román na pomezí thrilleru a sci-fi: na zeměkouli se rozšířil nebezpečný virus, tajně vyprodukovaný americkou vládou, který mění lidi v nemilosrdné, vraždící upíry. Zbytky lidstva bojují o záchranu, přežije i šestiletá Amy, která má v sobě skryté schopnosti, jak této apokalypse zabránit. Práva na knihu prodána do dvaceti zemí, filmová práva zakoupil Fox 2000, režie se patrně ujme Ridley Scott. Autor chystá dvě pokračování.

Ukážka z knihy

Seběhlo se to rychle. Dvaatřicet minut, během nichž jeden svět zemřel a druhý se narodil. „Cože?“ zeptal se Richards a pak to uslyšel – oba to uslyšeli. Poplach. Ten, který neměl nikdy, vůbec nikdy zaznít, pronikavé bzučení, které naplnilo otevřené prostranství areálu, takže se zdálo, jako by přicházelo ze všech stran. Narušení bezpečnosti. Kontaminovaný objekt, Zóna 4. Richards se rychle obrátil k Zámečku. Stejně rychle se rozhodl: otočil se a namířil zbraň na místo, kde stál Doyle. Ale teď už tam nestál. Byl pryč. Do hajzlu, pomyslel si, a pak to vyslovil nahlas: „Do hajzlu!“ Teď už se tu volně pohybovaly dvě osoby. Prolétl očima parkoviště, zadoufal, že by ho mohl ještě střelit. Prostranství zalilo ostré světlo, které proudilo z nejrůznějších směrů a vytvářelo iluzi falešného, ostrého denního jasu. Richards slyšel výkřiky z ubikací, z nichž vybíhali vojáci. Na hledání Doyla teď nebyl čas. Richards se rozběhl po schodech do Zámečku, proletěl kolem strážného, který na něj něco křičel, něco o výtahu, a vydal se po schodišti do Z2. Jeho nohy se sotva dotýkaly země. Dveře do jeho kanceláře byly dokořán. Vrhl se k monitorům. Nulova cela byla prázdná. Babcockova byla prázdná. Všechny cely se vyprázdnily. Zmáčkl audiospojení. „Stráže, Zóna 4, tady Richards. Zahlaste se.“ Nic. Ani slovo. „Hlavní laboratoř, zahlaste se. Řekněte mi do prdele někdo, co se to tam dole děje!“ Zaslechl zděšený hlas – Fortesův? „Pustili je ven!“ „Kdo? Kdo je pustil ven?“ Zapraskání statické elektřiny. Richards uslyšel z reproduktorů výkřiky, střelbu, další vřískot – vřískot umírajících mužů. „Do píči!“ Další praskot statické elektřiny. „Všichni jsou tady! Ty vyjebaný uklízeči je vypustili ven!“ Richards rychle přepnul monitor na stanoviště strážného v Zóně 3. Na stěně spatřil rozstříknutou kaluž krve. Strážný, Davis, ležel na zemi pod ní s tváří k dlaždicím, jako by zkoušel najít na zemi ztracený kontakt. Do Richardsova zorného pole vstoupil další voják, Paulson s pětačtyřicítkou. Dveře výtahu za ním zůstaly otevřené. Mladík se zadíval přímo do kamery, zastrčil zbraň do pouzdra a vytáhl z kapsy granát. Pak ještě dva. Vytáhl zuby pojistky a dokutálel granáty do výtahu. Potom upřel prázdný pohled znovu na Richardse, vytáhl pětačtyřicítku, přiložil si ji ke spánku a stiskl spoušť. Richards se natáhl po tlačítku, kterým by zapečetil zónu, ale už bylo pozdě. Uslyšel, jak výtahovou šachtou zarachotila exploze. Vzápětí se ozvala další rána, když kabina výtahu dopadla na zem. A pak všechna světla zhasla. Wolgast nejdřív nevěděl, co to slyší: zvuk alarmu byl tak náhlý a tak cizí, že na chvíli přehlušil všechny myšlenky. Vstal ze židle u Amyiny postele a zkusil dveře, ale ty se samozřejmě neotevřely: byli uvěznění uvnitř. Požár? Ne, pomyslel si a snažil se přehlušit hukot v uších, to bude něco jiného. Něco horšího. Vzhlédl do kamery, která visela v rohu. „Fortesi! Sykesi! Ksakru, otevřete ty dveře!“ Uslyšel štěkot výstřelů z automatu, jehož zvuk tlumily silné stěny. Wolgasta se na okamžik zmocnila naděje na záchranu. Ale to byl samozřejmě nesmysl: kdo by je sem přišel zachránit?

Osobitou recenzi knihy si můžete přečíst například na serveru sarden.cz