Bludy z nudy

Ukážky z knihy

Augustin vstane a vyrazí na parket. Mně se nechce hnout z místa. Hnědovláska přijde ke mně. Zeptá se, kolik mi je a jestli si nechci zatančit. V tomhle pořadí. Pochopitelně zalžu. „Je mi šestnáct,“ řeknu jí. Ptám se, jak se jmenuje, neodpoví. Kývne směrem k parketu. Přidám se k ní, protože je pěkná, protože lidi u stolu se začínají zajímat, kdo jsem, protože Augustin je pryč a protože zrovna hrajou Billie Jean. Na parketu člověk rozezná leda končetiny, strašidelné obličeje, stíny kramfleků a minisukní. Tančím s tou holkou, má na sobě rovné džíny značky Seven, černé tričko a černé kožené botky. Pro nedostatek údajů jí zatím říkejme Slečna. Slečna, stejně jako ostatní, dobře tančí. Slečna, stejně jako ostatní, používá Coco Mademoiselle od Chanela. Slečna, stejně jako ostatní, si celkem fandí. Slečně, stejně jako ostatním, bude nejspíš šestnáct. Slečna, stejně jako ostatní, se táže sama sebe, co tady sakra dělá. Aby opodstatnila nebo vyvážila těch dvacet euro, co nechala u vstupu, rozhodne se mě políbit. Já se nebráním. Je pěkná. Když v klubu někoho políbíte, najednou je všechno jinak, protože v okamžiku, kdy zavřete oči, kolem to zelektrizuje. Je z vás živočich. Já, Sacha, samec, věk čtrnáct let, si vyměňuju sliny se Slečnou, samičkou, pravděpodobný věk patnáct. Tisknu ji k sobě. Položí mi hlavu na rameno, vyplivne žvýkačku a znova mě políbí. Mechanicky. Písně se střídají v rytmu proplétání našich jazyků. Jdeme na skleničku. U stolu už nesedí nikdo kromě jedné holky, co usnula a má poblitou kabelku. Dělám, jako bych ji neviděl, ještě by mohla mít otravu alkoholem, což bych teď nerad řešil. Slečna mě položí na lavici. Zrovna, když si na mě sedá obkročmo, myslím na to, že jsme si spolu vyměnili akorát těchto dvanáct slov: „kolik/ti/je/chceš/tančit/je/mi/šestnáct/půjdem/si/sednout/ok“. Vítejte v jednadvacátém století, éře „nárazovek“ a vodky s ovocným džusem.