Klub rváčů

Ať už je to Klub rváčů, Program pro přeživší či Snuff. Všechny tyto názvy by nám mohly říct vše o tom, co v knize bude probíráno, tedy pokud by autorem nebyl Chuck Palahniuk.

Pro něj je totiž tato kniha vnímání osudů lidí. Není to vyprávění o aktivitě, není to informování o ději, je to velmi důvěryhodný, reálně vypadající a vskutku zajímavý příběh člověka.

Vyprávění o denních problémech, se kterými se každý potýkáme. Ať už to je nenáviděná práce, šéf, každodenní rutina, či neuvědomování si důvodu své existence.

Provedeni tedy budeme světem jednoho obyčejného člověka. Z  knihy ale poznáte dvě velmi základní věci - ne každý, kdo vypadá jako obyčejný, takový opravdu je; i zprvu obyčejní lidé mohou stát za většími věcmi, než se zdá.

A ještě něco - rváč nemusí být pouze člověk, který se chce za každou cenu a s každým bít. Nemusí to být arogantní a hloupý blbec a už vůbec ne nějaký chudák, bezdomovec či nemajetný. Rváči jsou lidé, které vidíme každý den kolem sebe. Víme ale o tom?

Co se týče stylu psaní Chucka Palahniuka, tak by se dal označit slovy jako netradiční či vtahující do děje. Obojí je stoprocentní pravda. Jeho styl se mi mnoho prvních stran zdál nehezký a ne moc dobře čtivý, ale když mě pak kniha uvedla skoro do transu a desítky stran jsem hltal bez vědomí o čase (popřípadě i místě), ve kterém se nacházím, tak jsem změnil názor.

Netradiční určitě je, protože s podobným stylem jsem se nesetkal. Je to mistr pera, který vás vtáhne do děje jako nikdo. A je vcelku jedno o čem kniha je, protože naprosto brilantní příběh je zde druhořadý. Hlavní je umění, s jakým je popsán. To, jak jsou popsány naprosto triviální a základní věci, které vidíme každý den kolem sebe.


Autorem recenze je Tomáš Pučík