Životopisy slavných Řeků a Římanů II.

Obsah knihy: Životopisy slavných Řeků a Římanů II.

Druhý svazek Plútarchových srovnávacích životopisů obsahuje osm dvojic řecko-římských včetně čtyř životopisů dochovaných samostatně. Předchozí svazek Životopisy slavných Řeků a Římanů I jich pojal čtrnáct, resp. patnáct. Z původního plútarchovského souboru se ztratil jen zlomek: jedna dvojice (Epameinóndás a Scipio Africký) a autorova předmluva. Srovnáním slavných osobností – řecko s římskou – chtěl Plútarchos dospět k pochopení minulosti. Velká historie byla již napsána historiky zvučných jmen a on s nimi nechtěl soupeřit, notabene líčit činy a události, které již popsali jiní. Rozhodl se soustředit na povahu osob a způsob jejich jednání a myšlení, jež z nich učinily hybné síly dějin a pro jejichž pochopení shromáždil a sepsal údaje, které obecně unikly ostatním. Vybral si takové osobnosti, na kterých jeho historické reflexe nejpřesvědčivěji vyjadřují záměr výchovného působení, a pro porozumění zvolil princip analogie. Biografii, přehledně uspořádanou a rozčleněnou, pokládal za optimální žánr a nástroj k porozumění a svou fabulační schopností z ní vytvořil svižný esej. Obdobími, z nichž se rekrutuje největší počet biografických protagonistů, jsou klasická doba Athén, první století helénismu a z Říma doba občanských válek. Výběrem demonstroval Plútarchos svůj názor na řeckou a římskou historii a vytvořil galerii, v níž je pominuto to, o čem rozhodl, že má být pominuto. Z jeho srovnání pak lépe vycházejí spíše Řekové jako iniciátoři ušlechtilých myšlenek a představitelé státnických a morálních ctností. Svou monumentální syntézou bohaté a složité kulturní tradice Plútarchos zpracoval obrovské dědictví klasické historiografie, podobně jako ve svých dílech filozoficko-etických popularizoval a nově interpretoval platónskou filozofii. Na cestě klasického myšlení mu náleží významné místo, neboť "přemostil" rozháranou etapu přechodu ke křesťanství. Pro toto se jeho dílo těšílo nesmírné oblibě u byzanstských učenců a následně u evropských vzdělanců. Bylo zdrojem inspirace mnoha renesančním a novověkým autorům a čte se dodnes. Doslov napsal Josef Češka.