Peklo

Ukážky z knihy

U dveří stála středoškolačka. Měla na sobě obvyklou námořnickou uniformu a krátkou kostkovanou sukni. Dívala se z okna, takže jí nebylo vidět do tváře. Sasaki se však rozpomněl. Cožpak zamlada takováhle děvčata ve vlacích neosahával? Jistěže ano, mnohokrát. Bylo s podivem, že jej nikdy nechytili. Sasaki si uvědomil, jak vyděšená a zraněná se ta děvčata musela cítit a bylo mu jich líto. Možná, že tu ta dívka byla právě proto, aby mu připomněla jeho zločiny ze světa živých. Možná právě proto se krátce po příchodu do pekla ocitl ve vlaku. Možná že ta dívka byla ve skutečnosti jeho žena, která ještě před malou chvílí seděla tady na sedadle. Na tom vlastně nezáleželo. Důležité bylo, že si uvědomoval spojitost mezi svým dřívějším oplzlým chováním a příchodem do pekla. Pomalu vykročil uličkou a začal si hledat volné sedadlo. Mé tehdejší já, které dělalo tyhle věci. Je dobře, že nikdy nezašel dál. Vzpomínal si totiž, že si nechával zdát o horších zločinech.
Dávno spáchané hříchy či jen ty nenaplněné, po kterých jsme kdysi toužili a dnes jsou již zapomenuty, dále tužby, jež nikdy nevyplavaly na povrch, a třebas i ty, jichž jsme si nikdy nebyli vědomi. Sasaki si začínal myslet, že právě tohle bude to pravé peklo – upomínání se na negativní sklony, na vábení temnoty. Je-li tomu skutečně tak, pak je peklo nejen světem vyvolaným vlastním vědomím, ale dosahuje až k nejzazším hlubinám duše. Její projevy se zde sice zhmotňují, ale jinak se peklo od skutečného světa vlastně příliš neliší.