Alabama song

Ukážky z knihy

Když je Scott ožralý, močí do umyvadla. Někdy i vedle. Ráno nacházím na dlaždičkách kapky a na porcelánovém umyvadle žluté skvrnky. Bydlím snad ve zvěřinci? Když je někdo slavný, tak může být prase? A přitom jsme se dohodli - alespoň jsme si slíbili -, že budeme doma udržovat co největší čistotu. Je mi jasné, že manžela pomalu ztrácím. Ještě donedávna jemný muž, puntičkář, přecitlivělý, pokud jde o vůně, se dnes spokojí s objetím kdejaké štětky, s ukoptěným výstřihem. Už ani necítí vlastní smrdutý, nesnesitelný dech. Zvyká si na to, že ztrácí úroveň. Smiřuje se s úpadkem. Nebo mu snad jde vstříc?
Všichni nás teď totiž odepisují: říkají, že Scott strašně rychle stárne, že tloustne, že ho alkohol mění k nepoznání, k horšímu. Ale co si vlastně ti pitomci myslí? Svoje knihy si musí protrpět, k románům se dostane vzácně, zato psaní na objednávku má až přespříliš. Jeho knihy jsem si navíc protrpěla i já. Pro někoho je psaní něco jako dlouhá rozmluva se sebou samým, jako zpověď před rodinným knězem (vybavuje se mi fara při Svatém Patricku, všecky ty katolické žvásty irského faráře, který páchnul přepáleným omastkem a mně se zvedal žaludek od tuberóz ve váze na malém oltáři, z těch kytek a žluklého oleje, z té směsi omamné vůně a přiboudliny, točila se mi hlava, nedobrý svazek, říkala jsem si, rizikové manželství, myslela jsem, že omdlím, že spadnu na tu černobílou dlažbu), a pro jiné zas je psaní něco jako lehat si před jakýmsi panem Freudem či slečnou Freudovou.
Jenomže ne: psaní znamená jít přímo na věc, rovnou do pekel, nepřetržité rožnění a čas od času potěšení ze zásahu tisíce voltů.