Zloděj kufrů

Ukážky z knihy

A tak se zase těšil, co přinese Markétce Fischerové zítra, když bude mít příležitost, i kdyby to měla být sedmikráska.
Ludvíček vycítil ocenění. Nejvíc, co mohl v Terezíně dostat. Povznášelo ho to. Cítil, jak roste. Byl větší nebo dokonce lepší. Jak je jí blízko a Markétka jemu. Neměl pro to míru, ale vnímal to jako zrní pro Kleopatru, na dlani. Radost z toho, co jí připadalo dobré. Smutek z jejího smutku. Nikdo by mu nevymluvil, že vykrádat kufry pro někoho je krásné.
Když se ho někdo z kamarádů ptal: Jak se máš? Odpovídal: Dobře, kradu.
Krást bylo krásné, pokud to bylo nezištné, nebo se alespoň o kořist dělit. Morálku dělil na učitelskou, blbou a příležitostnou, tu svou. Tajně věřil, že to, co okradeným chybí, jim někdo nebo něco vynahradí.
Stejně tak by mu nikdo nevymluvil, že posuzuje dobře, co je správné a co ne.
Může být nesprávné krást těm, co mají?
Nekrást znamenalo neodpírat zlu. Necítil vinu, že žije a krade.
Nikomu nic nedlužím, říkal si. Jako mnoho jiných.
A v duchu si opakoval: Mám bezvadnou kamarádku.
Vnímal, jak ztrácí meze toho, co by pro ni chtěl udělat, třebaže to ještě neudělal.