Černí psi

Ukážky z knihy

Zarámovaná fotka, která stála June Tremaineové na nočním stolku vedle postele, měla připomínat jí samotné i jejím návštěvníkům hezkou dívku, v jejíž tváři se na rozdíl od obličeje jejího manžela nezračila žádná známka toho, jakým směrem se v budoucnu vydá. Fotografie pochází z roku 1946 a je pořízena jeden nebo dva dny po jejich svatbě a týden předtím, než se vydali na svatební cestu do Itálie a Francie. Mladí manželé jsou zavěšení do sebe u zábradlí nedaleko vchodu do Britského muzea. Možná to bylo o polední přestávce, neboť oba nedaleko pracovali a ze zaměstnání si nemohli vzít volno dřív než pár dnů před odjezdem. Opírají se o sebe s očividnou půvabnou starostí, aby se vešli do obrázku. Jejich úsměvy do fotoaparátu vyzařují ryzí nefalšovanou radost. Bernarda si není možné s nikým splést. Tehdy jako po celý život sto osmaosmdesát centimetrů vysoký, ruce jako lopaty a obrovská chodidla, absurdně dobrácká brada a uši odstávající jako ucha džbánu, komicky zvýrazněné pseudovojenským sestřihem. Čtyřicet tři let způsobilo pouze předvídatelné škody, a navíc pouze okrajově – řidší vlasy, hustější obočí, zhrublou pleť –, zatímco podstata člověka, úžasné přízračné zjevení, zůstala v podobě téhož nemotorného rozzářeného obra v roce 1946 stejná jako v roce 1989, kdy mě požádal, abych ho doprovodil do Berlína.